Ládin

Loni jsem si k narozeninám dal Lavaredo 120. Jedna z nej ultra trail tratí co jsem běžel. Sice jsem ji dost protrpěl díky gastro potížím těsně před startem, ale krajinově to je nádhera, prostě Dolomity 😉 Moc rád bych se tam vrátil, ale termín letos koliduje s MUMem. A to je srdcovka. Celý týden se „soupeři“ na trati, ráno u snídaně, dopo u kafíčka, cestou na start v autobusu, po doběhu na pivku, společné utrpení ale hlavně radost a euforie se stejně postiženými. Kamaradství, neskutečná podpora od všech, od troufám si říct že světové špičky, přes eliťáky až po podobné „šmatlaly“ jako jsem já. Kdo zažil, ví o čem to je! MUM dostal přednost a já tak dumal jak oslavit narozky.

Už delší čas jsem pošilhával po Everestingu, byla to jen otázka vhodného termínu a místa a teď se to přímo nabízelo. Ze všech slíbených supporťáku sešlo a navíc budu mít Muffina 🐕 a tak volba sjezdovky na Paprsku byla ne sice ideální ale logická díky dostupnému zázemí Boženky. Celková délka jeden km s převýšením 200m, ve střední nejstrmější části přes 30% sklon. Vyhlídka na 45 opakování je na Chocholouška. Auto parkuji v chládku stromů nahoře vedle kapličky, na korbě mám občerstvovačku.

Začínal jsem na noc, to bylo příjemné. Těšil jsem se na měsíc těsně před jahodovým úplňkem, ale bylo zataženo a tak si romantiky užívám jen malou chvilku před rozedněním než se schoval za horizont nad Větrovem. S rozedněním mám první třetinu, 3000m. Časy jak metronom, nahoru i dolů téměř na vteřiny. Otepluje se, začínám vadnout, cítím jak prsty na nohou dostávají v sebězích pokouřit a nerad bych zaplatil nějakým nehtem, ve stoupaní cítím lýtka a tak zvolním. Ale jsou tam čtyři tisíce a půlka je na dohled.

Přes den pak teplo jako 🐖. Začína boj s vlastní hlavou. Je to na palici. Nikde žádný soupeř kterému to můžu znechutit, nikde žádná parťačka před kterou bych si načechrával ego drsného ultráka, žádný support který by člověka hecl, jen sjezdovka a vlastní „líne já“. Muffin se také tváří že už stačilo. Pohled říká: „jedem na boudu, je tam jídlo, pití, pelíšek“.

Podvečer dávám na chatě polívku, pivko a kafe. Osvědčená kombinace co mě vždy vrací do hry. Ochlazuje se a začíná pršet. 7000m. Tělo je pod goračkou v pohodě, ale hustá tráva na sjezdovce dělá svou práci dobře, nohy mám jak utopenec. Celou dobu jsem se těšil jak budu mít 8000m, že pak už to bude jen kousek co uteče jak voda. Kdepak, teprve tady to začíná, opravdu je to zóna smrti. Ve stoupání se motám jak opilej, s každým krokem to chci vzdát, těch osm set metru je nekonečných. Jen ta hororová představa že bych to celé utrpení osmi nastoupaných kilometrů musel absolvovat při dalším pokusu znova mě žene dál. Poslední kolo už není celé, stačí cca 130m a tak seběh otáčím kousek pod horskou na té zasrané kamenité cestě co už nemůžu ani vidět a stoupám teď už v euforii k dosažené metě výšky Everestu. Nahoře jen pípnu hodinky, sednu do auta a přejíždím na Boženku. Pravě včas, jen co vysednu tak se přihnala drsná bouře. Hromady ledu byly na zemi ještě druhý den v poledne kdy jsem se probudil. Stihl jsem to jak je mým zvykem, právě včas, jinak bych prý byl naklepanej jak řízek.

Everesting (8886m | 98.57 km | 23h 51m ) - údaje na hodinkách, Strava to přepočítala ještě optimističtěji, viz gpx